Náklady na odpady rostou, ale současné možnosti zpoplatnění obcím často nestačí. Proto stále více obcí zvažuje zavedení PAYT.
Připravili jsme tento web, aby se obce v tématu lépe zorientovaly, vyhnuly se nejčastějším nástrahám a mohly nastavit systém, který bude dávat smysl jim i jejich občanům.
Náklady na odpady rostou, ale současné možnosti zpoplatnění obcím často nestačí. Proto stále více obcí zvažuje zavedení PAYT.
Připravili jsme tento web, aby se obce v tématu lépe zorientovaly, vyhnuly se nejčastějším nástrahám a mohly nastavit systém, který bude dávat smysl jim i jejich občanům.
13 tipů PAYT pro obce a města
aneb jak zavést PAYT strategicky a bez většího rizika
Poplatkové nástroje v odpadovém hospodářství jsou často vnímány pouze jako ekonomický nástroj. Z praxe ale vyplývá, že jejich skutečný význam je mnohem širší. Poplatek je totiž nejsilnější komunikační nástroj, který má obec k dispozici. Právě skrze něj může obec ovlivňovat chování občanů, vysvětlovat priority, budovat důvěru ve fungování systému odpadového hospodářství. Přesto je tento nástroj často nedoceněný a opomíjený. Z tohoto důvodu pokládáme za důležité být schopni systém obhájit jak odborně směrem k zastupitelům, tak směrem k občanům (tj. rozumět poplatku do detailu a znát odpovědi i na složité a sporné situace).
V této sérii krátkých tipů se snažíme sdílet zkušenosti z praxe, které mohou obcím pomoci se lépe orientovat v nastavení odpadového systému. Nejde nám o kritiku jednotlivých řešení. Spíše chceme upozornit na drobnosti, které mohou v praxi výrazně pomoci – nebo naopak předejít zbytečným komplikacím.
více informací
Mnoho obcí dnes zvažuje zavedení systému PAYT (plať za to, co vyhodíš) především z ekonomických důvodů – tedy aby snížily náklady na odpadové hospodářství a motivovaly občany k lepšímu třídění. Je ale třeba pamatovat na jednu důležitou věc:
Čím úspěšnější PAYT bude, tím méně peněz bude obec vybírat!
PAYT totiž stojí na zpoplatnění zbytkového směsného odpadu. Pokud občané začnou více třídit, objem směsného odpadu klesá a spolu s tím klesají i příjmy obce z tohoto poplatku. Pro představu:
– zákonný cíl směřuje k 80 kg směsného odpadu na obyvatele ročně (+40 kg objemný odpad)
– maximální sazba je dnes 6 Kč/kg (nebo 1 Kč/l)
Při této úrovni vychází průměrný roční poplatek zhruba na 480 Kč na obyvatele. V praxi samozřejmě někdo zaplatí více a někdo méně. Zkušenosti z obcí ukazují, že:
– v prvních letech po zavedení PAYT mohou příjmy krátkodobě vzrůst,
– ale jakmile systém začne opravdu fungovat a občané více třídí, příjmy mohou postupně klesnout – někdy i pod úroveň původního místního poplatku.
Dobrá zpráva je, že s tím lze pracovat, pokud obec ví, jak systém správně nastavit. Pro více informací se nebojte obrátit na Janu Staňkovou.
více informací
V systému PAYT může občas nastat situace, kdy občan nepředá odpad prostřednictvím popelnice, ale přiveze ho na sběrný dvůr, např. zapomněl přistavit popelnici ke svozu neb se mu mimořádně odpad nevešel do nádoby v důsledku většího úklidu. V řadě případů se poplatník nesnaží obejít poplatkovou povinnost.
Legislativa dnes bohužel neumožňuje jednoduše propojit odpad odevzdaný na sběrném dvoře s odpadem evidovaným z popelnic v systému PAYT (na sběrném dvoře navíc není možné požadovat prokazování totožnosti poplatníka). Pokud už občan odpad přivezl na sběrný dvůr, znamená to, že ho odvezl tam, kam patří. A to je zpravidla lepší varianta než situace, kdy by odpad skončil ve veřejných kontejnerech v jiné obci, v horším případě skončil na černé skládce nebo proletěl komínem.
Proto je dobré s těmito situacemi dopředu počítat a vnímat je spíše jako součást fungování systému než jako problém. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby legislativa umožňovala tyto situace řešit systematičtěji.
Proto sbíráme podporu naší výzvy, kterou můžete podpořit svým podpisem. Pokud by vás zajímalo, jaké existují alternativy zpoplatnění a evidence odpadů na sběrném dvoře neváhejte se obrátit na Janu Staňkovou.
více informací
Některé obce zavádějí systém PAYT založený na vážení popelnic, tedy na zpoplatnění podle skutečné hmotnosti odpadu. Je to logický a na první pohled velmi spravedlivý princip.
V praxi ale může narazit na několik faktorů, které je dobré předem zvážit.
Technologie je složitější a nákladnější
Vážení popelnic vyžaduje technologické vybavení svozových vozidel, čipy na nádobách a datové systémy. Tyto náklady se obvykle promítnou do ceny svozu – svozová firma si je zpravidla postupně rozpočítá do ceny služby.
Riziko výpadků nebo ztráty dat
Složitější technologie znamená i větší riziko technických problémů. V praxi se může stát, že část dat ze svozu není zaznamenána nebo se ztratí. V takovém případě obec nemá podklad pro účtování poplatku a za daný svoz jednoduše nic nevybere.
Technologie může výrazně omezit konkurenci a flexibilitu systému
Vážení popelnic je technologicky poměrně náročné řešení. Ne každá svozová firma je na něj připravena a ne každá má potřebné vybavení. V praxi to může znamenat dvě věci:
– některé svozové firmy, které by jinak mohly v soutěži nabídnout konkurenceschopnou cenu, se do výběrového řízení vůbec nepřihlásí, protože tuto technologii nemají
– obec se tak může dostat do situace, kdy je více závislá na omezeném počtu
dodavatelů, kteří se nebojí jít s cenou nahoru
Náklady svozu nejsou jen o hmotnosti odpadu
Svoz odpadu není jen o kilogramech. Velkou část nákladů tvoří samotná práce svozové služby – tedy to, že popelář přijde k nádobě, vezme ji, vysype a vrátí zpět. Zjednodušeně
řečeno čtyři čtvrtinové popelnice znamenají pro svozovou firmu více práce než jedna plná popelnice. Pro obec to pak může znamenat, že vybere relativně málo peněz podle
hmotnosti, ale náklady na svoz zůstávají relativně vysoké.
Proto je dobré s těmito důsledky počítat a neočekávat automaticky výrazné finanční úspory. To samozřejmě neznamená, že vážení popelnic nemůže fungovat. Jen je dobré znát i praktické souvislosti, aby očekávání odpovídala realitě.
více informací
Obce, které mají zavedený door-to-door sběr tříděného odpadu (tedy popelnice nebo pytle svážené přímo od domů), mají při zavádění systému PAYT velkou výhodu.
Často totiž zaznívá obava, že PAYT může vést k:
- vzniku černých skládek,
- pálení odpadu v domácnostech,
- nebo k odkládání odpadu do okolních měst.
Tyto problémy se ale nejčastěji objevují v obcích, kde třídění probíhá přes veřejná kontejnerová stanoviště. V praxi totiž může nastat jednoduchá situace. Pokud se občan rozhodne začít třídit odpad, několikrát přijde ke kontejneru s tříděným odpadem, který je nedej bože přeplněný, hrozí, že začne hledat jiné řešení. A ne vždy je to řešení správné.
Naopak v obcích, kde funguje door-to-door systém, je situace úplně jiná. Pro občany je totiž zpravidla nejjednodušší a nejpohodlnější vytřídit odpad doma, přistavit nádobu nebo pytel před dům a nechat ho odvézt při pravidelném svozu.
Pokud obec navíc třídění ještě motivuje například podle množství vytříděných pytlů nebo nádob, pak se třídění stává pro občany přirozenou a výhodnou volbou. V takovém systému by odpad vozil do lesa, pálil nebo převážel jinam opravdu jen hlupák. Door-to-door sběr tak může být jedním z faktorů, který výrazně pomáhá tomu, aby systém PAYT fungoval bez zbytečných problémů.
Plánujete zavádět door-to-door sběr tříděných odpadů a váháte zda zvolit nádoby nebo pytle? Rádi poskytneme reálné poznatky z praxe – stačí se na nás obrátit.
více informací
Díky PAYT vyvstala poměrně nepříjemná situace. Vedení obce bylo obviněno z toho, že chce na občanech „vydělávat“. Jak k tomu došlo?
Obec nastavila cenu za svoz popelnice na vyšší úroveň, protože do ní chtěla částečně promítnout i další náklady odpadového systému – například provoz sběrného dvora, třídění a další služby, které obec pro občany zajišťuje.
Jenže zákon o poplatku za odkládání komunálního odpadu je formulovaný poměrně striktně – poplatek je navázán především na množství směsného komunálního odpadu.
V praxi pak nastala situace, kdy svozová firma účtuje živnostníkům svoz popelnice za tržní nižší cenu, protože do ní nezahrnuje náklady na veřejnou infrastrukturu odpadového hospodářství a část občanů (především opozice) si toho před volbami všimla. Pak už je jen krok k jednoduchému argumentu:
„Když si odpad objednám přímo u svozové firmy, zaplatím polovinu toho, co chce obec.“
A najednou může vzniknout dojem, že obec na občanech vydělává, i když ve skutečnosti pouze financuje celý systém. Nejde o nic výjimečného – často je to kombinace nepochopení systému, předvolební atmosféry a „namotivované“ opozice. Dobrá zpráva je, že i na tuto situaci je možné se dopředu připravit, především dobrým nastavením systému a srozumitelnou komunikací s občany o tom, co všechno cena odpadového systému skutečně obsahuje.
více informací
U poplatku za odkládání odpadu z nemovité věci se poměrně často objevuje jedna chyba ve výpočtu. Některé obce stanovují poplatek tak, že vezmou roční počet obsloužených nádob z nemovité věci a jejich součtem vypočítají poplatek. Zákon je ale postavený jinak. Základem poplatku je objem nebo hmotnost odpadu připadající na poplatníka za daný měsíc. Tyto měsíční základy se následně sčítají a teprve z jejich součtu vzniká výsledný poplatek.
Rozdíl je důležitý zejména v situacích, kdy se během roku například:
- změní počet nádob nebo se nádoba přesune k jiné nemovitosti,
- změní se počet poplatníků, mezi které se odpad z nádob dělí.
Prostý součet tyto změny nezohledňuje. Ve většině případů sice může vyjít shodně, ale v některých situacích může být výpočet nesprávný. Pokud by se poplatník domáhal toho, že chce zaplatit pouze za odpad, který na něj připadá v konkrétním období jeho poplatkové povinnosti, bude mít podle zákona pravdu.
Proto je dobré při výpočtu sledovat, kde se nádoby v jednotlivých měsících nacházejí a mezi kolik poplatníků se v daném měsíci odpad dělí. Není to nic těžkého, jen je potřeba o tom vědět.
Jak nastavit výpočet poplatku správně vám ráda poradí Jana Staňková.
více informací
Systém PAYT má jeden praktický limit, na který dnes naráží stále více obcí. Zákon umožňuje stanovit maximální sazbu 6 Kč za kilogram odpadu nebo 1 Kč za litr odpadu. Pro řadu obcí už ale tato hranice přestává stačit.
Důvod je jednoduchý. Náklady obcí na odpadové hospodářství netvoří jen svoz směsného odpadu. Patří sem také například svoz tříděných odpadů, provoz sběrných dvorů, údržba kontejnerových stanovišť nebo další služby odpadové infrastruktury.
Obce proto často část těchto nákladů promítají právě do sazby za směsný odpad. Jinými slovy – cena za obsluhu popelnice může být například dvojnásobná oproti samotné tržní ceně svozu, protože v sobě obsahuje i náklady na celý odpadový systém. To ale může vyvolávat zajímavý paradox.
PAYT bývá často prezentován jako spravedlivý systém s argumentem: „kdo netřídí, zaplatí si za svůj odpad.“
Pokud je ale v sazbě zahrnuta i infrastruktura třídění, může nastat opačná situace. Občan, který se rozhodne netřídit a vše odloží do směsného odpadu, totiž ve skutečnosti platí nejen za svůj odpad, ale i za infrastrukturu třídění, kterou vůbec nevyužívá. Naopak domácnosti, které třídí a mají směsného odpadu velmi málo, přispívají na tuto infrastrukturu jen minimálně, byť ji využívají maximálně.
Proto se stále častěji ukazuje, že by bylo vhodné nastavit systém poplatků transparentněji, tak aby lépe odrážel skutečné náklady odpadového hospodářství a byl pro občany srozumitelnější.
Proto jsme vytvořili návrh nového poplatku PAYUS a výzvu ministru ŽP, které najdete přes tlačítko níže.
více informací
Zákon o poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci umožňuje jako jeden ze základů poplatku použít objem odpadu. Je ale dobré si otevřeně říci, že objem odpadu je veličina, která se v praxi stanovuje poměrně nepřesně. Ve většině případů totiž o tom, zda je nádoba plná, poloprázdná nebo zaplněná jen částečně, rozhoduje obsluha svozové společnosti.
Objem odpadu tak může dobře sloužit jako orientační ukazatel, který obci napoví, jaké množství odpadu zhruba vzniká. Jako přesný základ pro výběr poplatku je ale tato veličina často poměrně „měkká“. Stačí například jednoduchá situace: Popelnice může být na první pohled plná, ale jedním zmáčknutím lze její obsah stlačit a najednou působí jako poloprázdná. Pokud by někdo výši poplatku zpochybňoval, bude těžké ji obhájit. Je proto dobré počítat s tím, že objem odpadu není úplně nevyvratitelný a snadno obhajitelný základ pro výběr poplatku.
Na druhou stranu je fér dodat i druhou stránku věci. I přes toto úskalí bývá objem odpadu pro obce v praxi stále výhodnější než systém založený na hmotnosti odpadu (o ekonomických limitech spojených s vážením popelnic jsme psali již v PAYT tipu č. 3).
Jak správně nastavit základ poplatku, vám ráda poradí Jana Staňková.
více informací
Institut minimálního základu poplatku je z pohledu praxe velmi užitečný a dává smysl. Obcím totiž pomáhá nastavit systém tak, aby byl alespoň z části férový vůči všem, protože každý obyvatel produkuje určité množství směsného komunálního odpadu.
Pokud systém umožní, aby někdo „neprodukoval nic“, vytváří se prostor pro jeho obcházení. V praxi to pak může vést k tomu, že odpad končí ve veřejných koších, je odkládán do kontejnerů jiných obcí nebo je odvážen jinam (např. do práce).
Minimální základ tomuto chování může v některých případech předcházet. Dává systému jasný signál, že každý se na fungování systému nějakým způsobem podílí. Zároveň tím obce posilují důvěru v systém jako celek – občané vnímají, že pravidla platí pro všechny a že systém není možné zcela obejít a neplatit nic.
Na druhou stranu je potřeba být velmi opatrný při jeho samotném výpočtu.
V metodické pomůcce Ministerstva financí „Místní poplatky za komunální odpad“ je uvedeno:
„Údaj o počtu osob, které mají v nemovité věci bydliště, není údajem rozhodným pro stanovení místního poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Určení počtu osob, které mají v nemovité věci bydliště v jednotlivých kalendářních měsících dílčích období, je nezbytné pro vypočtení výše poplatku, připadajícího na jednotlivé poplatníky za poplatkové období. Tyto informace jsou významné pro plátce poplatku, nikoli však pro správce poplatku, a plátce poplatku je proto do ohlášení není povinen uvádět.“
Tato formulace vytváří v praxi zásadní problém.
Na jedné straně je totiž zřejmé, že bez znalosti počtu osob v jednotlivých obdobích není možné poplatek správně vypočítat. Na straně druhé ale správce poplatku (obec) tyto informace nemá k dispozici – a podle metodiky je ani nemá mít.
Vzniká tak paradoxní situace, kdy obec má povinnost poplatek správně vyměřit, ale nemá k dispozici data, která jsou pro jeho výpočet nezbytná.
Tento problém se ještě více prohlubuje v průběhu roku, kdy dochází ke změnám – lidé se stěhují, mění trvalý pobyt, tj. vznikají nebo zanikají poplatkové povinnosti v jednotlivých dílčích obdobích.
Bez jasného metodického výkladu pak obce stojí před velmi složitou otázkou jak minimální základ nastavit tak, aby byl zároveň zákonný, spravedlivý a prakticky vymahatelný.
Minimální základ je velmi dobrý nástroj, ale jeho výpočet dnes není jednoznačně metodicky uchopen.
A právě proto je potřeba k němu přistupovat obezřetně a počítat s tím, že v této oblasti zatím neexistuje zcela jasná a jednotná praxe. Ale i tak se dá něco vymyslet nebo se nechat inspirovat zkušeností odjinud.
Pro více informací se obraťte na Janu Staňkovou.
více informací
Systém PAYT (plať za to, co vyhodíš) je často prezentován jako velmi spravedlivý princip. Na první pohled to dává smysl – občan zaplatí podle množství odpadu, který vyprodukuje. V praxi ale může být otázka spravedlnosti složitější. A někdy se to může projevit například při besedách s občany. Hovoříme z vlastní zkušenosti. Občas se totiž objeví občan, který se nad systémem zamyslí trochu hlouběji a položí otázku, která není úplně jednoduchá. Například:
- dva sousedé mají každý 80 kg směsného odpadu ročně, tedy přibližně na úrovni cíle, ke kterému systém směřuje,
- jeden z nich kompostuje bioodpad na zahradě,
- druhý využívá hnědou nádobu na bioodpad, která je často pravidelně svážena.
Z pohledu PAYT zaplatí stejně – ale náklady, které obec musí vynaložit na systém, mohou být u každého z nich jiné. Podobné otázky se mohou objevit i u tříděných odpadů. Někteří občané například produkují minimum směsného odpadu, ale výrazně využívají veřejná stanoviště na tříděný sběr. Přitom i tříděné odpady jsou součástí nákladů systému – a někdy mohou být dokonce nákladnější než samotný směsný odpad.
Co vlastně znamená spravedlivé zpoplatnění odpadového systému?
PAYT může být velmi užitečný nástroj, ale je dobré být připraven i na tyto otázky a vysvětlovat občanům, že odpadové hospodářství je komplexní systém, který zahrnuje mnohem víc než jen černé popelnice.
PŘIPRAVUJEME
Tento tip PAYT zde najdete již brzy!
PŘIPRAVUJEME
Tento tip PAYT zde najdete již brzy!
PŘIPRAVUJEME
Tento tip PAYT zde najdete již brzy!
PAYT často bývá také obětí určitých polopravd a mýtů, která mohou vycházet z reálných rizik.
Od kritiky ke konkrétnímu návrhu
Nechceme jen upozorňovat na problémy a říkat, že současný systém nefunguje ideálně. Snažíme se přicházet i s konkrétním řešením. Proto jsme pro Ministerstvo životního prostředí připravili návrh paragrafového znění nové možnosti zpoplatnění odpadů, který by obcím mohl nabídnout pružnější a férovější nástroj.
Máte nějaký dotaz/nápad?
Budeme rádi za jakékoliv připomínky, nápady nebo praktické postřehy z obcí. Pokud vás při čtení něco napadne, napište nám.
Jana Staňková
stankova@naseodpadky.cz
Mýty a polopravdy
o PAYT systémech
Motivační systémy v odpadovém hospodářství bývají často zjednodušovány do několika opakujících se tvrzení. Některá vycházejí z reálných rizik, jiná jsou spíše polopravdami nebo nepochopením toho, jak má dobře nastavený PAYT systém fungovat. Níže proto postupně vysvětlujeme tři nejčastější mýty, se kterými se při debatách o PAYT setkáváme.
více informací
Jedním z nejčastějších argumentů proti zavádění systému PAYT je obava z takzvané odpadové turistiky. Tedy představa, že jakmile obec začne občany více motivovat podle množství vyprodukovaného směsného odpadu, lidé začnou svůj odpad odvážet do okolních obcí, měst nebo veřejných kontejnerů.
Tuto obavu není správné úplně bagatelizovat. V některých případech se skutečně může stát, že část odpadu skončí mimo systém obce. Důležité ale je ptát se, proč k tomu dochází a zda je fér automaticky tvrdit, že hlavní příčinou je snaha občanů za každou cenu ušetřit několik korun.
Systémy PAYT umí při správném nastavení výrazně snížit množství směsného komunálního odpadu. V obcích, kde se běžně produkuje například kolem 150 kg směsného odpadu na obyvatele a rok, může správně nastavený motivační systém pomoci dostat produkci i pod hranici 100 kg. To je významný pokles. Bylo by ale velmi zjednodušující tvrdit, že rozdíl desítek kilogramů na obyvatele automaticky znamená, že lidé tento odpad někam tajně odvezli.
Nalijme si čistého vína: žádný odpadový systém není stoprocentní. I dnes, bez PAYT, se v kontejnerech na tříděný odpad objevují nečistoty. I dnes se část odpadu odkládá nesprávně. To ale neznamená, že celý systém třídění je špatný. Znamená to pouze, že každý systém potřebuje dobře nastavená pravidla, dostupnou infrastrukturu a průběžnou osvětu.
U PAYT je proto klíčové, aby obec občanům současně nabídla pohodlnou a dostatečně kapacitní možnost, jak s odpadem správně naložit. Pokud obec zavede motivační systém, ale občan nemá kam pohodlně odevzdat vytříděný plast, papír nebo další složky odpadu, vzniká problém. Ne vždy pak musí jít o úmyslné obcházení systému. Často může jít o důsledek toho, že sběrný systém není nastaven dostatečně prakticky.
Právě zde má velkou výhodu pytlový sběr tříděného odpadu. Na rozdíl od nádobového systému není omezen pevnou kapacitou jedné popelnice. Pokud domácnost vyprodukuje více plastů nebo papíru, jednoduše použije více pytlů. Občan se tak nedostává do situace, kdy chce třídit, ale nemá kam odpad dát. To je důležité zejména v systému, který ho zároveň motivuje ke snižování směsného odpadu.
Proto by bylo vhodné se vážně bavit o tom, zda má být PAYT vždy doprovázen dostatečně kapacitním sběrem tříděných složek – a zda právě pytlový sběr nemůže být jedním z nejvhodnějších nástrojů. Ne proto, že by byl jediným možným řešením, ale proto, že odstraňuje jednu z hlavních praktických překážek: nedostatek místa pro vytříděný odpad.
Odpadová turistika tedy není argumentem proti PAYT jako takovému. Je spíše upozorněním, že PAYT nesmí být zaveden izolovaně, bez promyšleného sběrného systému. Pokud obec pouze zdraží nebo zpoplatní směsný odpad, ale nenabídne občanům pohodlnou cestu, jak správně třídit, riziko problémů samozřejmě roste.
Správně nastavený PAYT ale nestojí na trestání občanů. Stojí na tom, že lidem dává smysluplnou motivaci, férová pravidla a zároveň dostatečné možnosti, jak se podle těchto pravidel chovat.
Mýtus tedy nezní: „PAYT způsobuje odpadovou turistiku.“
Přesnější by bylo říct: „Špatně nastavený PAYT bez dostatečné sběrné infrastruktury může vytvářet riziko nesprávného odkládání odpadu.“
A to je zásadní rozdíl.
více informací
Dalším častým argumentem proti motivačním systémům v odpadovém hospodářství je tvrzení, že pokud obec zvýhodní občany za odevzdávání tříděného odpadu, začne tím lidi motivovat k tomu, aby si odpad dokonce sháněli odjinud.
Typicky se uvádí příklad seniorů nebo domácností, které žijí skromně, nekupují balené vody, mají málo obalů a obecně předcházejí vzniku odpadu. Podle této kritiky by takoví lidé mohli být „poškozeni“, protože nemají tolik tříděného odpadu jako jiné domácnosti. A pokud by chtěli dosáhnout na slevu, mohli by si prý začít vozit odpad od rodiny nebo známých.
Tato obava se na první pohled může zdát logická. Ve skutečnosti ale často vychází z nepochopení toho, proč obce motivační systémy zavádějí a co vlastně taková sleva nebo vratka představuje.
Cílem obce není přimět občany, aby produkovali více odpadu. Cílem je, aby odpad, který už vznikne, skončil hned napoprvé ve správném systému. Obec rozhodně nemá zájem na tom, aby někdo plasty pálil, odkládal je mimo systém, vozil je jinam nebo je nechával končit ve směsném komunálním odpadu. Pokud už obalový odpad vznikne, je pro obec i pro životní prostředí lepší, když je správně vytříděn, zaevidován a předán k dalšímu využití.
Je také důležité říct, že takzvaná „sleva za třídění“ není ve skutečnosti odměnou za samotný fakt, že člověk třídí. Třídit odpad by mělo být samozřejmostí. Přesnější je říct, že jde o formu poděkování nebo kompenzace za to, že si občan na tříděný odpad vytvořil prostor doma, zapojil se do obecního systému a pomáhá tím udržovat veřejný prostor čistší.
Pokud má domácnost doma pytle nebo nádoby na tříděný odpad, znamená to, že část odpadu není odkládána do veřejných kontejnerů, kolem kterých často vzniká nepořádek. Obec díky tomu může mít čistší ulice, méně přeplněná stanoviště a v některých případech i lépe nastavenou frekvenci svozu. Například pokud se podaří prodloužit interval svozu nebo optimalizovat svozové trasy, může to znamenat také méně svozové dopravy a méně emisí.
Proto je vhodné o této úlevě nemluvit pouze jako o „platbě za kilogram plastu“. Takové zjednodušení může být zavádějící. Ve skutečnosti jde spíše o ocenění spolupráce občana s obcí. Občan si doma vytvoří prostor, odpady správně připraví, obec je může efektivněji svézt a veřejné prostranství zůstává čistší.
Zároveň platí, že dobře nastavený systém musí myslet i na domácnosti, které odpad téměř nevytvářejí. Pokud například senior žije skromně, málo nakupuje, produkuje málo směsného odpadu i málo tříděného odpadu, neměl by být systémem trestán. Naopak – právě předcházení vzniku odpadu je z hlediska hierarchie nakládání s odpady nejvyšší a nejžádoucí cesta.
Proto moderní motivační systémy nemusí sledovat pouze množství vytříděného odpadu. Mohou zohledňovat také nízkou produkci směsného odpadu, četnost přistavení černé popelnice, zapojení domácnosti do systému nebo další okolnosti. Například v systému MESOH je možné pracovat i s tím, že domácnost produkuje celkově málo odpadu. Taková domácnost pak nemusí být znevýhodněna jen proto, že nemá velké množství plastů nebo papíru.
Problém tedy není v samotné myšlence motivace. Problém vzniká tehdy, pokud je systém nastaven příliš jednoduše a komunikuje se pouze heslem „čím více vytřídíš, tím více ušetříš“. Taková formulace může být nešťastná, protože nezdůrazňuje prevenci vzniku odpadu. Správná komunikace by měla říkat něco jiného: obec oceňuje ty, kteří se chovají odpovědně – ať už tím, že správně třídí, nebo tím, že odpadu vytvářejí co nejméně.
Právě komunikace je v odpadovém hospodářství klíčová. Nestačí mít jen poplatek, vyhlášku nebo tabulku s výpočtem slevy. Občané musí rozumět tomu, proč systém existuje, co sleduje a jaké chování obec podporuje. Pokud se lidem vysvětlí, že cílem není vytvářet více odpadu kvůli slevě, ale správně nakládat s odpadem, který už vznikl, a zároveň podporovat ty, kteří odpadu vytvářejí málo, celý systém dává mnohem větší smysl.
Současná legislativa bohužel nedává obcím vždy dostatečně pružné nástroje, jak takovou komunikaci a motivaci nastavit jednoduše, srozumitelně a férově. I proto dlouhodobě navrhujeme úpravu systému PAYT směrem k pružnějšímu modelu PAYUS, který by obcím umožnil lépe pracovat nejen s množstvím odpadu, ale také s osvětou, prevencí, zapojením domácností a celkovou odpadovou komunikací.
Mýtus tedy nezní: „Sleva za třídění nutí lidi shánět si odpad.“
Přesnější by bylo říct: „Špatně vysvětlený nebo příliš úzce nastavený systém může vyvolávat nedorozumění. Dobře nastavený motivační systém ale oceňuje odpovědné chování – správné třídění i předcházení vzniku odpadu.“
více informací
Dalším častým argumentem proti motivačním systémům v odpadovém hospodářství je tvrzení, že pokud obec zvýhodní občany za odevzdávání tříděného odpadu, začne tím lidi motivovat k tomu, aby si odpad dokonce sháněli odjinud.
Typicky se uvádí příklad seniorů nebo domácností, které žijí skromně, nekupují balené vody, mají málo obalů a obecně předcházejí vzniku odpadu. Podle této kritiky by takoví lidé mohli být „poškozeni“, protože nemají tolik tříděného odpadu jako jiné domácnosti. A pokud by chtěli dosáhnout na slevu, mohli by si prý začít vozit odpad od rodiny nebo známých.
Tato obava se na první pohled může zdát logická. Ve skutečnosti ale často vychází z nepochopení toho, proč obce motivační systémy zavádějí a co vlastně taková sleva nebo vratka představuje.
Cílem obce není přimět občany, aby produkovali více odpadu. Cílem je, aby odpad, který už vznikne, skončil hned napoprvé ve správném systému. Obec rozhodně nemá zájem na tom, aby někdo plasty pálil, odkládal je mimo systém, vozil je jinam nebo je nechával končit ve směsném komunálním odpadu. Pokud už obalový odpad vznikne, je pro obec i pro životní prostředí lepší, když je správně vytříděn, zaevidován a předán k dalšímu využití.
Je také důležité říct, že takzvaná „sleva za třídění“ není ve skutečnosti odměnou za samotný fakt, že člověk třídí. Třídit odpad by mělo být samozřejmostí. Přesnější je říct, že jde o formu poděkování nebo kompenzace za to, že si občan na tříděný odpad vytvořil prostor doma, zapojil se do obecního systému a pomáhá tím udržovat veřejný prostor čistší.
Pokud má domácnost doma pytle nebo nádoby na tříděný odpad, znamená to, že část odpadu není odkládána do veřejných kontejnerů, kolem kterých často vzniká nepořádek. Obec díky tomu může mít čistší ulice, méně přeplněná stanoviště a v některých případech i lépe nastavenou frekvenci svozu. Například pokud se podaří prodloužit interval svozu nebo optimalizovat svozové trasy, může to znamenat také méně svozové dopravy a méně emisí.
Proto je vhodné o této úlevě nemluvit pouze jako o „platbě za kilogram plastu“. Takové zjednodušení může být zavádějící. Ve skutečnosti jde spíše o ocenění spolupráce občana s obcí. Občan si doma vytvoří prostor, odpady správně připraví, obec je může efektivněji svézt a veřejné prostranství zůstává čistší.
Zároveň platí, že dobře nastavený systém musí myslet i na domácnosti, které odpad téměř nevytvářejí. Pokud například senior žije skromně, málo nakupuje, produkuje málo směsného odpadu i málo tříděného odpadu, neměl by být systémem trestán. Naopak – právě předcházení vzniku odpadu je z hlediska hierarchie nakládání s odpady nejvyšší a nejžádoucí cesta.
Proto moderní motivační systémy nemusí sledovat pouze množství vytříděného odpadu. Mohou zohledňovat také nízkou produkci směsného odpadu, četnost přistavení černé popelnice, zapojení domácnosti do systému nebo další okolnosti. Například v systému MESOH je možné pracovat i s tím, že domácnost produkuje celkově málo odpadu. Taková domácnost pak nemusí být znevýhodněna jen proto, že nemá velké množství plastů nebo papíru.
Problém tedy není v samotné myšlence motivace. Problém vzniká tehdy, pokud je systém nastaven příliš jednoduše a komunikuje se pouze heslem „čím více vytřídíš, tím více ušetříš“. Taková formulace může být nešťastná, protože nezdůrazňuje prevenci vzniku odpadu. Správná komunikace by měla říkat něco jiného: obec oceňuje ty, kteří se chovají odpovědně – ať už tím, že správně třídí, nebo tím, že odpadu vytvářejí co nejméně.
Právě komunikace je v odpadovém hospodářství klíčová. Nestačí mít jen poplatek, vyhlášku nebo tabulku s výpočtem slevy. Občané musí rozumět tomu, proč systém existuje, co sleduje a jaké chování obec podporuje. Pokud se lidem vysvětlí, že cílem není vytvářet více odpadu kvůli slevě, ale správně nakládat s odpadem, který už vznikl, a zároveň podporovat ty, kteří odpadu vytvářejí málo, celý systém dává mnohem větší smysl.
Současná legislativa bohužel nedává obcím vždy dostatečně pružné nástroje, jak takovou komunikaci a motivaci nastavit jednoduše, srozumitelně a férově. I proto dlouhodobě navrhujeme úpravu systému PAYT směrem k pružnějšímu modelu PAYUS, který by obcím umožnil lépe pracovat nejen s množstvím odpadu, ale také s osvětou, prevencí, zapojením domácností a celkovou odpadovou komunikací.
Mýtus tedy nezní: „Sleva za třídění nutí lidi shánět si odpad.“
Přesnější by bylo říct: „Špatně vysvětlený nebo příliš úzce nastavený systém může vyvolávat nedorozumění. Dobře nastavený motivační systém ale oceňuje odpovědné chování – správné třídění i předcházení vzniku odpadu.“
Mýty a polopravdy o PAYT systémech
Motivační systémy v odpadovém hospodářství bývají často zjednodušovány do několika opakujících se tvrzení. Některá vycházejí z reálných rizik, jiná jsou spíše polopravdami nebo nepochopením toho, jak má dobře nastavený PAYT systém fungovat. Níže proto postupně vysvětlujeme tři nejčastější mýty, se kterými se při debatách o PAYT setkáváme.
více informací
Jedním z nejčastějších argumentů proti zavádění systému PAYT je obava z takzvané odpadové turistiky. Tedy představa, že jakmile obec začne občany více motivovat podle množství vyprodukovaného směsného odpadu, lidé začnou svůj odpad odvážet do okolních obcí, měst nebo veřejných kontejnerů.
Tuto obavu není správné úplně bagatelizovat. V některých případech se skutečně může stát, že část odpadu skončí mimo systém obce. Důležité ale je ptát se, proč k tomu dochází a zda je fér automaticky tvrdit, že hlavní příčinou je snaha občanů za každou cenu ušetřit několik korun.
Systémy PAYT umí při správném nastavení výrazně snížit množství směsného komunálního odpadu. V obcích, kde se běžně produkuje například kolem 150 kg směsného odpadu na obyvatele a rok, může správně nastavený motivační systém pomoci dostat produkci i pod hranici 100 kg. To je významný pokles. Bylo by ale velmi zjednodušující tvrdit, že rozdíl desítek kilogramů na obyvatele automaticky znamená, že lidé tento odpad někam tajně odvezli.
Nalijme si čistého vína: žádný odpadový systém není stoprocentní. I dnes, bez PAYT, se v kontejnerech na tříděný odpad objevují nečistoty. I dnes se část odpadu odkládá nesprávně. To ale neznamená, že celý systém třídění je špatný. Znamená to pouze, že každý systém potřebuje dobře nastavená pravidla, dostupnou infrastrukturu a průběžnou osvětu.
U PAYT je proto klíčové, aby obec občanům současně nabídla pohodlnou a dostatečně kapacitní možnost, jak s odpadem správně naložit. Pokud obec zavede motivační systém, ale občan nemá kam pohodlně odevzdat vytříděný plast, papír nebo další složky odpadu, vzniká problém. Ne vždy pak musí jít o úmyslné obcházení systému. Často může jít o důsledek toho, že sběrný systém není nastaven dostatečně prakticky.
Právě zde má velkou výhodu pytlový sběr tříděného odpadu. Na rozdíl od nádobového systému není omezen pevnou kapacitou jedné popelnice. Pokud domácnost vyprodukuje více plastů nebo papíru, jednoduše použije více pytlů. Občan se tak nedostává do situace, kdy chce třídit, ale nemá kam odpad dát. To je důležité zejména v systému, který ho zároveň motivuje ke snižování směsného odpadu.
Proto by bylo vhodné se vážně bavit o tom, zda má být PAYT vždy doprovázen dostatečně kapacitním sběrem tříděných složek – a zda právě pytlový sběr nemůže být jedním z nejvhodnějších nástrojů. Ne proto, že by byl jediným možným řešením, ale proto, že odstraňuje jednu z hlavních praktických překážek: nedostatek místa pro vytříděný odpad.
Odpadová turistika tedy není argumentem proti PAYT jako takovému. Je spíše upozorněním, že PAYT nesmí být zaveden izolovaně, bez promyšleného sběrného systému. Pokud obec pouze zdraží nebo zpoplatní směsný odpad, ale nenabídne občanům pohodlnou cestu, jak správně třídit, riziko problémů samozřejmě roste.
Správně nastavený PAYT ale nestojí na trestání občanů. Stojí na tom, že lidem dává smysluplnou motivaci, férová pravidla a zároveň dostatečné možnosti, jak se podle těchto pravidel chovat.
Mýtus tedy nezní: „PAYT způsobuje odpadovou turistiku.“
Přesnější by bylo říct: „Špatně nastavený PAYT bez dostatečné sběrné infrastruktury může vytvářet riziko nesprávného odkládání odpadu.“
A to je zásadní rozdíl.
více informací
Dalším častým argumentem proti motivačním systémům v odpadovém hospodářství je tvrzení, že pokud obec zvýhodní občany za odevzdávání tříděného odpadu, začne tím lidi motivovat k tomu, aby si odpad dokonce sháněli odjinud.
Typicky se uvádí příklad seniorů nebo domácností, které žijí skromně, nekupují balené vody, mají málo obalů a obecně předcházejí vzniku odpadu. Podle této kritiky by takoví lidé mohli být „poškozeni“, protože nemají tolik tříděného odpadu jako jiné domácnosti. A pokud by chtěli dosáhnout na slevu, mohli by si prý začít vozit odpad od rodiny nebo známých.
Tato obava se na první pohled může zdát logická. Ve skutečnosti ale často vychází z nepochopení toho, proč obce motivační systémy zavádějí a co vlastně taková sleva nebo vratka představuje.
Cílem obce není přimět občany, aby produkovali více odpadu. Cílem je, aby odpad, který už vznikne, skončil hned napoprvé ve správném systému. Obec rozhodně nemá zájem na tom, aby někdo plasty pálil, odkládal je mimo systém, vozil je jinam nebo je nechával končit ve směsném komunálním odpadu. Pokud už obalový odpad vznikne, je pro obec i pro životní prostředí lepší, když je správně vytříděn, zaevidován a předán k dalšímu využití.
Je také důležité říct, že takzvaná „sleva za třídění“ není ve skutečnosti odměnou za samotný fakt, že člověk třídí. Třídit odpad by mělo být samozřejmostí. Přesnější je říct, že jde o formu poděkování nebo kompenzace za to, že si občan na tříděný odpad vytvořil prostor doma, zapojil se do obecního systému a pomáhá tím udržovat veřejný prostor čistší.
Pokud má domácnost doma pytle nebo nádoby na tříděný odpad, znamená to, že část odpadu není odkládána do veřejných kontejnerů, kolem kterých často vzniká nepořádek. Obec díky tomu může mít čistší ulice, méně přeplněná stanoviště a v některých případech i lépe nastavenou frekvenci svozu. Například pokud se podaří prodloužit interval svozu nebo optimalizovat svozové trasy, může to znamenat také méně svozové dopravy a méně emisí.
Proto je vhodné o této úlevě nemluvit pouze jako o „platbě za kilogram plastu“. Takové zjednodušení může být zavádějící. Ve skutečnosti jde spíše o ocenění spolupráce občana s obcí. Občan si doma vytvoří prostor, odpady správně připraví, obec je může efektivněji svézt a veřejné prostranství zůstává čistší.
Zároveň platí, že dobře nastavený systém musí myslet i na domácnosti, které odpad téměř nevytvářejí. Pokud například senior žije skromně, málo nakupuje, produkuje málo směsného odpadu i málo tříděného odpadu, neměl by být systémem trestán. Naopak – právě předcházení vzniku odpadu je z hlediska hierarchie nakládání s odpady nejvyšší a nejžádoucí cesta.
Proto moderní motivační systémy nemusí sledovat pouze množství vytříděného odpadu. Mohou zohledňovat také nízkou produkci směsného odpadu, četnost přistavení černé popelnice, zapojení domácnosti do systému nebo další okolnosti. Například v systému MESOH je možné pracovat i s tím, že domácnost produkuje celkově málo odpadu. Taková domácnost pak nemusí být znevýhodněna jen proto, že nemá velké množství plastů nebo papíru.
Problém tedy není v samotné myšlence motivace. Problém vzniká tehdy, pokud je systém nastaven příliš jednoduše a komunikuje se pouze heslem „čím více vytřídíš, tím více ušetříš“. Taková formulace může být nešťastná, protože nezdůrazňuje prevenci vzniku odpadu. Správná komunikace by měla říkat něco jiného: obec oceňuje ty, kteří se chovají odpovědně – ať už tím, že správně třídí, nebo tím, že odpadu vytvářejí co nejméně.
Právě komunikace je v odpadovém hospodářství klíčová. Nestačí mít jen poplatek, vyhlášku nebo tabulku s výpočtem slevy. Občané musí rozumět tomu, proč systém existuje, co sleduje a jaké chování obec podporuje. Pokud se lidem vysvětlí, že cílem není vytvářet více odpadu kvůli slevě, ale správně nakládat s odpadem, který už vznikl, a zároveň podporovat ty, kteří odpadu vytvářejí málo, celý systém dává mnohem větší smysl.
Současná legislativa bohužel nedává obcím vždy dostatečně pružné nástroje, jak takovou komunikaci a motivaci nastavit jednoduše, srozumitelně a férově. I proto dlouhodobě navrhujeme úpravu systému PAYT směrem k pružnějšímu modelu PAYUS, který by obcím umožnil lépe pracovat nejen s množstvím odpadu, ale také s osvětou, prevencí, zapojením domácností a celkovou odpadovou komunikací.
Mýtus tedy nezní: „Sleva za třídění nutí lidi shánět si odpad.“
Přesnější by bylo říct: „Špatně vysvětlený nebo příliš úzce nastavený systém může vyvolávat nedorozumění. Dobře nastavený motivační systém ale oceňuje odpovědné chování – správné třídění i předcházení vzniku odpadu.“
více informací
Dalším častým argumentem proti motivačním systémům v odpadovém hospodářství je tvrzení, že pokud obec zvýhodní občany za odevzdávání tříděného odpadu, začne tím lidi motivovat k tomu, aby si odpad dokonce sháněli odjinud.
Typicky se uvádí příklad seniorů nebo domácností, které žijí skromně, nekupují balené vody, mají málo obalů a obecně předcházejí vzniku odpadu. Podle této kritiky by takoví lidé mohli být „poškozeni“, protože nemají tolik tříděného odpadu jako jiné domácnosti. A pokud by chtěli dosáhnout na slevu, mohli by si prý začít vozit odpad od rodiny nebo známých.
Tato obava se na první pohled může zdát logická. Ve skutečnosti ale často vychází z nepochopení toho, proč obce motivační systémy zavádějí a co vlastně taková sleva nebo vratka představuje.
Cílem obce není přimět občany, aby produkovali více odpadu. Cílem je, aby odpad, který už vznikne, skončil hned napoprvé ve správném systému. Obec rozhodně nemá zájem na tom, aby někdo plasty pálil, odkládal je mimo systém, vozil je jinam nebo je nechával končit ve směsném komunálním odpadu. Pokud už obalový odpad vznikne, je pro obec i pro životní prostředí lepší, když je správně vytříděn, zaevidován a předán k dalšímu využití.
Je také důležité říct, že takzvaná „sleva za třídění“ není ve skutečnosti odměnou za samotný fakt, že člověk třídí. Třídit odpad by mělo být samozřejmostí. Přesnější je říct, že jde o formu poděkování nebo kompenzace za to, že si občan na tříděný odpad vytvořil prostor doma, zapojil se do obecního systému a pomáhá tím udržovat veřejný prostor čistší.
Pokud má domácnost doma pytle nebo nádoby na tříděný odpad, znamená to, že část odpadu není odkládána do veřejných kontejnerů, kolem kterých často vzniká nepořádek. Obec díky tomu může mít čistší ulice, méně přeplněná stanoviště a v některých případech i lépe nastavenou frekvenci svozu. Například pokud se podaří prodloužit interval svozu nebo optimalizovat svozové trasy, může to znamenat také méně svozové dopravy a méně emisí.
Proto je vhodné o této úlevě nemluvit pouze jako o „platbě za kilogram plastu“. Takové zjednodušení může být zavádějící. Ve skutečnosti jde spíše o ocenění spolupráce občana s obcí. Občan si doma vytvoří prostor, odpady správně připraví, obec je může efektivněji svézt a veřejné prostranství zůstává čistší.
Zároveň platí, že dobře nastavený systém musí myslet i na domácnosti, které odpad téměř nevytvářejí. Pokud například senior žije skromně, málo nakupuje, produkuje málo směsného odpadu i málo tříděného odpadu, neměl by být systémem trestán. Naopak – právě předcházení vzniku odpadu je z hlediska hierarchie nakládání s odpady nejvyšší a nejžádoucí cesta.
Proto moderní motivační systémy nemusí sledovat pouze množství vytříděného odpadu. Mohou zohledňovat také nízkou produkci směsného odpadu, četnost přistavení černé popelnice, zapojení domácnosti do systému nebo další okolnosti. Například v systému MESOH je možné pracovat i s tím, že domácnost produkuje celkově málo odpadu. Taková domácnost pak nemusí být znevýhodněna jen proto, že nemá velké množství plastů nebo papíru.
Problém tedy není v samotné myšlence motivace. Problém vzniká tehdy, pokud je systém nastaven příliš jednoduše a komunikuje se pouze heslem „čím více vytřídíš, tím více ušetříš“. Taková formulace může být nešťastná, protože nezdůrazňuje prevenci vzniku odpadu. Správná komunikace by měla říkat něco jiného: obec oceňuje ty, kteří se chovají odpovědně – ať už tím, že správně třídí, nebo tím, že odpadu vytvářejí co nejméně.
Právě komunikace je v odpadovém hospodářství klíčová. Nestačí mít jen poplatek, vyhlášku nebo tabulku s výpočtem slevy. Občané musí rozumět tomu, proč systém existuje, co sleduje a jaké chování obec podporuje. Pokud se lidem vysvětlí, že cílem není vytvářet více odpadu kvůli slevě, ale správně nakládat s odpadem, který už vznikl, a zároveň podporovat ty, kteří odpadu vytvářejí málo, celý systém dává mnohem větší smysl.
Současná legislativa bohužel nedává obcím vždy dostatečně pružné nástroje, jak takovou komunikaci a motivaci nastavit jednoduše, srozumitelně a férově. I proto dlouhodobě navrhujeme úpravu systému PAYT směrem k pružnějšímu modelu PAYUS, který by obcím umožnil lépe pracovat nejen s množstvím odpadu, ale také s osvětou, prevencí, zapojením domácností a celkovou odpadovou komunikací.
Mýtus tedy nezní: „Sleva za třídění nutí lidi shánět si odpad.“
Přesnější by bylo říct: „Špatně vysvětlený nebo příliš úzce nastavený systém může vyvolávat nedorozumění. Dobře nastavený motivační systém ale oceňuje odpovědné chování – správné třídění i předcházení vzniku odpadu.“
Výzva ministru životního prostředí
Obce potřebují férovější a pružnější možnosti zpoplatnění odpadů. Současná právní úprava často neodpovídá praxi obcí, které chtějí motivovat občany a udržet náklady pod kontrolou. PAYT může být jednou z cest, ale není vhodný pro každou obec a má své limity. Proto prosazujeme aktualizaci zákona a toto téma řešíme i v naší výzvě pro Ministerstvo životního prostředí.
