Dalším častým argumentem proti motivačním systémům v odpadovém hospodářství je tvrzení, že pokud obec zvýhodní občany za odevzdávání tříděného odpadu, začne tím lidi motivovat k tomu, aby si odpad dokonce sháněli odjinud.

Typicky se uvádí příklad seniorů nebo domácností, které žijí skromně, nekupují balené vody, mají málo obalů a obecně předcházejí vzniku odpadu. Podle této kritiky by takoví lidé mohli být „poškozeni“, protože nemají tolik tříděného odpadu jako jiné domácnosti. A pokud by chtěli dosáhnout na slevu, mohli by si prý začít vozit odpad od rodiny nebo známých.

Tato obava se na první pohled může zdát logická. Ve skutečnosti ale často vychází z nepochopení toho, proč obce motivační systémy zavádějí a co vlastně taková sleva nebo vratka představuje.

Cílem obce není přimět občany, aby produkovali více odpadu. Cílem je, aby odpad, který už vznikne, skončil hned napoprvé ve správném systému. Obec rozhodně nemá zájem na tom, aby někdo plasty pálil, odkládal je mimo systém, vozil je jinam nebo je nechával končit ve směsném komunálním odpadu. Pokud už obalový odpad vznikne, je pro obec i pro životní prostředí lepší, když je správně vytříděn, zaevidován a předán k dalšímu využití.

Je také důležité říct, že takzvaná „sleva za třídění“ není ve skutečnosti odměnou za samotný fakt, že člověk třídí. Třídit odpad by mělo být samozřejmostí. Přesnější je říct, že jde o formu poděkování nebo kompenzace za to, že si občan na tříděný odpad vytvořil prostor doma, zapojil se do obecního systému a pomáhá tím udržovat veřejný prostor čistší.

Pokud má domácnost doma pytle nebo nádoby na tříděný odpad, znamená to, že část odpadu není odkládána do veřejných kontejnerů, kolem kterých často vzniká nepořádek. Obec díky tomu může mít čistší ulice, méně přeplněná stanoviště a v některých případech i lépe nastavenou frekvenci svozu. Například pokud se podaří prodloužit interval svozu nebo optimalizovat svozové trasy, může to znamenat také méně svozové dopravy a méně emisí.

Proto je vhodné o této úlevě nemluvit pouze jako o „platbě za kilogram plastu“. Takové zjednodušení může být zavádějící. Ve skutečnosti jde spíše o ocenění spolupráce občana s obcí. Občan si doma vytvoří prostor, odpady správně připraví, obec je může efektivněji svézt a veřejné prostranství zůstává čistší.

Zároveň platí, že dobře nastavený systém musí myslet i na domácnosti, které odpad téměř nevytvářejí. Pokud například senior žije skromně, málo nakupuje, produkuje málo směsného odpadu i málo tříděného odpadu, neměl by být systémem trestán. Naopak – právě předcházení vzniku odpadu je z hlediska hierarchie nakládání s odpady nejvyšší a nejžádoucí cesta.

Proto moderní motivační systémy nemusí sledovat pouze množství vytříděného odpadu. Mohou zohledňovat také nízkou produkci směsného odpadu, četnost přistavení černé popelnice, zapojení domácnosti do systému nebo další okolnosti. Například v systému MESOH je možné pracovat i s tím, že domácnost produkuje celkově málo odpadu. Taková domácnost pak nemusí být znevýhodněna jen proto, že nemá velké množství plastů nebo papíru.

Problém tedy není v samotné myšlence motivace. Problém vzniká tehdy, pokud je systém nastaven příliš jednoduše a komunikuje se pouze heslem „čím více vytřídíš, tím více ušetříš“. Taková formulace může být nešťastná, protože nezdůrazňuje prevenci vzniku odpadu. Správná komunikace by měla říkat něco jiného: obec oceňuje ty, kteří se chovají odpovědně – ať už tím, že správně třídí, nebo tím, že odpadu vytvářejí co nejméně.

Právě komunikace je v odpadovém hospodářství klíčová. Nestačí mít jen poplatek, vyhlášku nebo tabulku s výpočtem slevy. Občané musí rozumět tomu, proč systém existuje, co sleduje a jaké chování obec podporuje. Pokud se lidem vysvětlí, že cílem není vytvářet více odpadu kvůli slevě, ale správně nakládat s odpadem, který už vznikl, a zároveň podporovat ty, kteří odpadu vytvářejí málo, celý systém dává mnohem větší smysl.

Současná legislativa bohužel nedává obcím vždy dostatečně pružné nástroje, jak takovou komunikaci a motivaci nastavit jednoduše, srozumitelně a férově. I proto dlouhodobě navrhujeme úpravu systému PAYT směrem k pružnějšímu modelu PAYUS, který by obcím umožnil lépe pracovat nejen s množstvím odpadu, ale také s osvětou, prevencí, zapojením domácností a celkovou odpadovou komunikací.

Mýtus tedy nezní: „Sleva za třídění nutí lidi shánět si odpad.“

Přesnější by bylo říct: „Špatně vysvětlený nebo příliš úzce nastavený systém může vyvolávat nedorozumění. Dobře nastavený motivační systém ale oceňuje odpovědné chování – správné třídění i předcházení vzniku odpadu.“